18. století

Roku 1700 zemřel poslední španělský král z rodu Habsburků Karel II., aniž by zanechal mužského dědice. Následně vypukly války o dědictví španělské (1701–1714), do nichž se zapojily všechny tehdejší evropské mocnosti s výjimkou Švédska, Ruska a Osmanské říše. O španělskou korunu usilovali především rakouští Habsburkové a francouzští Bourboni. Uspěli nakonec Bourboni, ovšem museli zaručit, že nikdy nedojde ke spojení francouzského a španělského trůnu v rukou jedné osoby. Španělsko též ztratilo své pozice ve Středomoří, neboť tamní území bylo postoupeno jakožto kompenzace rakouským Habsburkům a rodu savojských vévodů. Války prokázaly slabost Španělska, jehož území jimi bylo poničeno. Španělsko během nich přestalo být vnímáno jako velmoc.

19. století

Napoleon Bonaparte se rozhodl, že podnikne invazi do Španělska a na španělský trůn dosadil svého bratra Josepha. V letech 1808-1814 probíhal v zemi boj o nezávislost. V roce 1812 byla v Cádizu přijata první španělská ústava, na dobové poměry velmi liberální. Válka za nezávislost po Vídeňském kongresu vyústila v návrat Ferdinanda VII. na španělský trůn a obnovení absolutistických pořádků v zemi.

V 19. století bylo Španělsko chudým státem. V Jižní a Střední Americe proběhly války za osvobození od španělského koloniálního režimu. Hlavním představitelem tohoto osvobozeneckého hnutí byl Simón Bolívar. V jeho důsledku přišlo Španělsko v prvních dvou desetiletích 19. století o většinu svých amerických kolonií. Zbytek 19. století se pak nesl ve znamení bojů mezi zastánci liberální revoluce a absolutistické monarchie, tzv. karlistických válek a později sporů mezi monarchisty a republikány. Mezi lety 1873-1874 existovala ve Španělsku tzv. 1. republika. V roce 1898 vypukla Španělsko-americká válka, ve které Španělsko přišlo o ostrov Kubu, o Portoriko a Filipíny a menší ostrovy v Mikronésii.

20.století

Počátek 20. století byl ve Španělsku ve znamení klidu, míru a ekonomického rozvoje. Politická krize vedla však nejprve k nastolení diktatury Miguela Primo de Rivery, a poté k vyhlášení republiky a odchodu španělského krále do exilu. Bylo to období druhé španělské republiky. Sílící sociální a politické konflikty vedly k vypuknutí občanské války, která si vyžádala přes půl milionu obětí.V roce 1939 válka skončila nástupem diktátora Francisca Franca, který vládl až do své smrti v roce 1975. Již za své vlády rozhodl, že Španělsko se stane monarchií a připravil předání moci vnukovi svrženého krále Juanu Carlosovi.

Tento král má převážně reprezentativní funkci, ale během pokusu o vojenský převrat v roce 1981 jednoznačně odmítl podpořit vzbouřence a postavil se svou formální i neformální autoritou na stranu úřadující vlády, čímž pomohl k potlačení pokusu o převrat.

Během druhé světové války zachovávalo Španělsko neutralitu. Po válce se dostalo postupně z izolace a díky své jednoznačně antikomunistické vládě se stalo ve studené válce spojencem západního světa. V šedesátých letech zažívalo nebývalý ekonomický rozvoj a došlo i k rozvoji turistického ruchu. Někteří kritici namítají, že některé z projektů byly nešetrné k životnímu prostředí.

V roce 1982 stalo se členem NATO, v roce 1986 členem Evropské unie a v roce 1999 vstoupilo do eurozóny, když kurs národní měny svázalo pevným přepočítacím kurzem s jednotnou evropskou měnou eurem, na které později přestoupilo.

21.století

Od 1. ledna 2002 zavedla země euro, které nahradilo předchozí španělskou pesetu. Španělská ekonomika v té době rychle rostla zejména následkem stavebního boomu; to však skončilo s ekonomickou krizí roku 2008. Počátek 21. století je zároveň dobou velmi silné imigrace obyvatel zejména z Jižní Ameriky, Maroka a jihovýchodní Evropy.

Dne 11. března 2004 se madridské příměstské vlaky staly terčem teroristických útoků organizace al-Káida. Při útocích zemřelo 192 lidí a 1460 lidí bylo zraněno. Tyto útoky a neobratná snaha španělské vlády připsat je ETA jsou považovány za jeden z důvodů nečekaného vítězství socialistů ve volbách (42,59 % hlasů) nad favorizovanými lidovci Josého Aznara. Dalším důvodem byl liknavý postup při řešení ekologické katastrofy, kterou způsobila havárie ropného tankeru Prestige u břehů Galicie v listopadu 2002, a Aznarova podpora války v Iráku.

José Luis Rodríguez Zapatero a jeho Španělská socialistická dělnická strana v roce 2008 své postavení ve volbách obhájila a dokonce ještě posílila, když místo 164 získala 169 poslaneckých mandátů (43,87 % hlasů). Současně oslabily regionální (nacionalistické) a menší strany. Španělsko těžce postihla ekonomická krize, která v roce 2008 zasáhla Evropskou unii. Koncem roku 2011 nezaměstnanost ve Španělsku vzrostla na 22 %. V listopadu 2011 vyhrál volby kandidát opoziční Lidové strany Mariano Rajoy.

V roce 2011 vyhlásila baskická separatistická organizace ETA trvalé příměří a o nezávislost Baskicka na Španělsku chce usilovat pouze mírovou cestou.V Katalánsku v září 2015 vyhrály regionální volby separatistické strany usilující o nezávislost Katalánska na Španělsku.Katalánský premiér Carles Puigdemont vyhlásil na 1. říjen 2017 referendum o nezávislosti Katalánska.27. Října 2017 vyhlásil na základě hlasování parlament Katalánska nezávislost na Španělsku. Senát Španělska mezitím odsouhlasil omezení autonomie a převzetí kontroly nad Katalánskem. V Barceloně na podporu nezávislosti Katalánska demonstruje asi půl milionu lidí.